(The Raggle-Taggle Gypsy)
skotská lidová/Jan Lašťovička
Přišli tři cikáni k nám, u mých dveří začli hrát
a hráli tam píseň veselou,
a ten první hrál, a ten druhý ten se smál,
a ten třetí zpíval lady dady jady dady ou.
Vyšla ven žena má, moje žena nevěrná,
sukni oblékla roztrhanou.
Na papíru cár napsala mi řádek pár:
„Pryč odcházím s cikány, už nevrátím se za tebou.“
Když jsem vrátil se zpět, její lístek čtu hned.
Je to rána zlá palicí dubovou.
Kde jí hledat mám, to ví jenom pánbůh sám.
A tak s cikány jsem ztratil svojí ženu nevěrnou.
Druhý den jsem vstal, koně své osedlal
rychlé jak šíp letící oblohou,
pobízel je v cval, jako vítr jsem je hnal.
A tak vydal jsem se hledat její stopu ztracenou.
Na jih dlouho jsem jel, potom zase na sever
i na západ jsem vedl cestu svou.
Kam jsem zavítal, všude jsem se po ní ptal,
ale nikde nikdo neviděl mou ženu ztracenou.
Tak jsem jezdil dál, údolí jsem prohledal,
i v houštinách jsem prodíral se tmou,
až pak jeden den k velké louce přijel jsem
a tam s cikány jsem spatřil svojí ženu nevěrnou.
„Pročpak utíkáš, v chladném poli přespáváš
proč s cikány se touláš krajinou?
Nestačil ti dům a všechny tvé služebné.
Nedbáš o mně, který učinil tě ženou bohatou?“
„Nač je mi tvůj dům, bohatství a služebné,
když volnost mou mi vrátit nemohou.
Radši svobodná budu krajem vandrovat
s cikány se smát a nocovat pod modrou oblohou.“
Bosý trávou jsem šel průzračným ránem,
když den na loukách květy otvírá.
A tam spatřil jsem stát svojí pravou lásku,
jak se smutná o kmen vrby opírá.
Šel jsem blíž a z dálky jsem jí mával
šel jsem k ní, abych svou lásku přivítal.
Když však vzhlédla, já spatřil slzy v jejích tvářích.
Řekla: „Milý můj, ty jsi mě oklamal.“
„Vem'' si zpátky prstýnek co dal''s mi z lásky,
tenkrát, když jsi svou věrnost přísahal.
Sliby tvé odnes'' vítr na travnatých pláních.
Přešel rok a ty sis jinou dívku vzal.“
Jestli můžeš, tak zkus mi odpustit, má lásko.
Co budu žít, já toho budu litovat.
Člověk sám v neštěstí se jenom těžko brání,
ty však víš, nepřestal jsem tě milovat."
V dlouhých nocích, kdy spánek nepřichází
jen obraz tvůj mi před očima vyvstává.
V náručí chci tě mít, však najednou se ztrácíš.
Já ve snech svých tvé jméno do tmy šeptávám.
(The Galveston Flood)
americká lidová/Jan Lašťovička
Byl temný podzimní večer a mraky zhasily den,
když na město padl těžký déšť a bušil do oken.
Byl večer, sedmého září, když se od moře vítr zdvih''
a oči spících otevřel, strach a hrůza byla v nich.
Bouře nesla zkázu dál, bouře nesla zkázu dál to ráno,
bouře nesla zkázu dál, a s ní se vítr na město hnal.
To ráno se loučili muži jen s obavou od svých žen,
s nadějí, že snad se vrátí zpět, ta však marná byla jen.
To ráno, když líbali ženy, ještě skrývala bouře svou moc,
když naposled děti své objali pod nebem černým jak noc.
Bylo ráno osmého září, když bouře začala řvát
a bezmocní lidé v temných ulicích o svůj život začli se rvát.
Ale bouře už drtila město a střechy domů byly pryč,
a příliv hnal moře stále blíž, vítr šlehal vlny jak bič.
Byl večer osmého září, když se z bouře stal divoký rváč.
Bylo slyšet jen výkřiky zoufalství, hukot vln a dětský pláč.
Tenkrát viděl jsem zeď u Galvestonu, jak chce držet moře zpět,
ale mocný příliv a nápor vln jako hračku ji před sebou smet''.
Já viděl bezmocné muže jak s mořem chtěli se rvát,
avšak jediná vlna s krutým posměchem smetla ty, co se nechtěli vzdát.
Já slyšel ženy a starce, dřív než ve vlnách utonou,
jak prosí Boha ještě o pomoc, ten však odvrátil tvář svou.
Kolem půlnoci hučící příliv sahal do výšky dvaceti stop
a bezmocní lidé v temných ulicích našli pod ním svůj mokrý hrob.
A smrt, starý krutý mistr, když pak moře přestalo řvát,
přišla se městem procházet a na své dílo začla se smát.
Když pak vítr ztich'' příští ráno a moře kleslo na svůj břeh,
všichni živí vzhlédli k nebesům s díky Bohu na svých rtech.
Můžeš povídat o tom svým bratrům a přátelům vyprávět,
však ten příběh o hrůze v Galvestonu nikdy nelze vypovědět.
Slunečních paprsků s večerem ubývá,
pod tebou ve skalách ptačí křik doznívá.
I když znáš spoustu míst od Brisbane po Londýn,
vždycky zpátky přicházíš k útesům u Dooneen.
Je to nádherný kout v podzimní podvečer.
Prudký příboj dobývá drsný břeh jižní Clare.
Tichý záliv u Kilkee je jak stříbrný klín,
v němž se z dálky zrcadlí štíty skal u Dooneen.
Zvedni svůj pohled výš až na úbočí hor,
spatříš louky plné kvítí, jež se táhnou za obzor.
Slunce západ prodlouží útesům černý stín.
Tolik krásy nabízí tenhle kraj u Dooneen.
(Thousands Are Sailing)
irská lidová/Jan Lašťovička
Vás Irové stateční volám za irskou zem,
zapřísahám vás, kde jste, kam se ztrácíte jen?
Synové irských dívek navždy odchází
a tisíce jich plují k břehům neznámým.
Přej těm poutníkům štěstí
na cestu dalekou.
Požehnej jejich pouť
za Amerikou.
Rodné Irsko opouští,
nemohou dál v něm žít.
Sbohem domove sladký,
musím odejít.
Poslední noc před cestou nespí a litují
když se pak časně ráno rozloučit mají.
Dlouze matky políbí, pak otce obejmou.
Sbohem rodiče drazí, vrátím se jednou.
Hloučky přátel a známých, dívek i dětí.
Stisky rukou střídá vřelé objetí.
Slzy po tvářích tečou, do trávy padají,
koně v postrojích vozů už se vzpínají.
Loď už v přístavu čeká, pláč nikdo neskrývá,
ten kdo šátek nemá, jen rukou mává.
V dálce přístav už mizí a pobřeží s ním,
sbohem domove drahý, už tě nespatřím.
Já litoval mámu, co syn jí odešel.
Jeho otec pro něj celý život se dřel.
Celý život se snažil, aby syn lépe žil.
Teď, když jsou oba staří, on je opustil.
