Křest CD 20.4.1995 v Městské knihovně v Praze, kmotr: Tomáš Matějček, tehdejší manažer skupiny.
1. album "Dva havrani" vyšlo (bez křtu) pouze na MC v roce 1992, 2. album "Duše mé lásky" vyšlo nejprve také jen na MC, křest 16.11.1994 v Mlejně (Praha - Stodůlky), kmotra: Zuzana Hanzlová za skupiny CK Vocal.
(Young Waters), Child III. 88
skotská lidová/Jan Lašťovička
Když nádvořím chladný vítr vál
a sténal na hradbách
Král stejně tak jako každý rok
na svůj dvůr hosty zval.
Královna s lordy na hradbách
své hosty vyhlíží
Když údolím hrabě Walter Stuart
s družinou přijíždí.
Před ním šest jezdců komořích
a šest jezdců za ním
Plášť jeho zlatem zářící
ho před větrem chrání.
Jeho kůň zlatou hřívu má
i postroj na bocích.
S ním letí rychlejší než vítr
v podkovách stříbrných.
Tu jeden prohnaný lord vstal
a ke královně praví:
Řekněte paní, z jezdců těch
kdo nejhezčí má tvář?
Já viděla jsem rytíře
i lordy slavných jmen
Však hrabě Stuart je nejkrásnější
z mužů co shlédla jsem.
Vtom vykřikl žárlivý král
a hněv mu z tváře planul
I kdyby stokrát hezčí byl
však pozná kdo je král!
Já nejsem hrabě či rytíř jen
leč král co vládne všem!
A přede mnou skloní hlavu každý
přes celou skotskou zem!
Nic vysvětlení královny
hněv králův neutiší
A pro těch pár slov z jejích úst
teď Stuart zemřít musí.
Už spoutali ho na nohou
jak králův příkaz byl.
A do temné ho vrhli věže
by se na smrt připravil.
Já městem Stirling jezdíval
když zvonů hlas jím zněl
Však takhle městem nejel jsem
bych na nohou pouta měl.
Já městem Stirling jezdil jsem
už dvacet dlouhých let
Však nikdy tím městem nejel jsem
bych nevrátil se zpět.
Ten večer na popravčím vrchu
Sir Walter Stuart stál.
Přivedli k němu jeho koně
a strakatého psa.
Pak spatřil ještě ženu svou
i synka který spal.
Než kat tam na popravčím vrchu
rozsudek vykonal.
Žil jeden sedlák blízko řeky Tweed
harfa má tak něžně zní
A měl dvě dcery, hezčí nemoh’ mít
Fá lala lálá lálá lá la lá.
Jednou ta starší říká sestře své
pomoz mi v řece vyprat šaty mé.
Ta mladší vyšla jako krásný květ
a za ní starší, ve svém srdci jed.
U břehu řeky starší skočila
do proudu svojí sestru shodila.
Mladší své bílé ruce vztyčila
ach sestro pomoz prosím, křičela !
Když já tě nechám v řece utopit
tvůj milý bude se mnou svatbu mít.
Dva pastýři na břehu seděli
a mrtvou dívku připlout viděli.
Oni bílou kost jí z těla vyndali
a krásnou harfu z ní vyráběli.
Pak z jejích vlasů snopce svázali
a harfě zlaté struny přidali.
Na svatbu sestry přišli harfu dát
a harfa smutnou píseň začla hrát.
Když první struna harfy zazněla
nevěsta zbledla, v tanci ustala.
Když druhá struna harfy zazněla
o hrozném skutku sestry zpívala.
Když třetí struna harfy zazněla
nevěsta mrtvá k zemi padala.
Ten, kdo jedenkrát poznal tu zem, navždy patří k ní.
Tu zem, jejíž píseň jak džbán duši tvou naplní.
Když se kvetoucí vřes zrcadlí v hladinách jezerních,
věčný čas všechny legendy dávné si ukrývá v nich.
Pojď poslouchat písně, co na kopcích déšť vypráví,
když se kapradí dotýká mraků, padá do trávy.
V jeho písních vždy zaznívá naděje, radost i žal.
Nitky příběhů minulých dob, co čas s sebou vzal.
Pojď se na chvíli podívat tam, kde život je sen,
do kopců, když v nich vychází slunce a noc mění v den.
Když se modravé paprsky řek zatřpytí v údolích
náhle cítíš, že starosti tvé se utápí v nich.
(Lord Maxwell''s Last Goodnight), Child VI.162
skotská lidová/Jan Lašťovička
Lásko má, proč nic neříkáš,
proč vidím stín v očích tvých?
Což nevítá tě tvůj rodný dům,
což nejsi rád se mnou sám?
Snad tisíckrát líbal jsi mou tvář
teď chtěla bych ženou tvou se stát.
Ach, milá má, jak bych si to přál
však věř mi, já nesmím zůstat.
Já zabil jsem lorda Johnstona
snad zločin ten Bůh mi odpustí.
Však nenávist mou i důvod znáš -
on vrahem byl otce mého.
Já nad hrobem otce přísahal,
že zákeřnou vraždu potrestám.
Dnes přišel den, kdy mi osud přál
však věř mi, dál musím jít sám.
Teď čeká mě jenom hořký trest
za zločin jenž sám jsem vykonal.
Teď opustit musím otcův dům
a na moře vyplout sám.
Buď sbohem všechno, co jsem znal
a co nejvíc na světě mám rád.
Buď sbohem sladká lásko jediná,
věř mi, nesmím s tebou zůstat.
Zde prsten můj s mojí pečetí
ten z věcí mých byl mi nejdražší,
ten opatruj na památku mou
Už víc tě nespatřím.
Ty jistě jednou pak se vdáš
a to už já nemohu ti dát.
Však největší lásku bych ti přál,
věř mi, nesmím s tebou zůstat.
Když chladný vítr se z moře zved
a plachtoví lodi napínal,
lord Maxwell svůj přístav opouštěl
a naposled zpět se díval.
Tam v dálce spatřil svůj rodný hrad
s tou vesničkou, kterou z dětství znával.
Teď krvavý závoj všechno smyl
Lord Maxwell s ním navždy zůstal sám.
(The Waters of Tyne)
skotská lidová/Jan Lašťovička
Ať koruny stromů se nad řekou spojí
a větve ať překlenou široký proud.
Tam na břehu v dálce teď milý můj stojí,
ach musím jít za ním, já za ním chci plout.
Kde přívozník mešká jen, kde může být,
chci přes řeku chladnou na druhý břeh jít.
Teď smutná tu stojím, jak slzy mám skrýt
když v náručí lásku svou chtěla bych mít.
Ach na loďce plout mám jen jediné přání
kde milý můj čeká, kde stojí tak sám.
Dám peníze všechny i bohatství za ní
teď když svou lásku tak blízko už mám.
Ať koruny stromů se nad řekou spojí
a větve ať překlenou široký proud.
Tam na břehu v dálce teď milý můj stojí,
ach musím jít za ním, já za ním chci plout.
Půjdem krásnou vysočinou moje milá,
půjdem krásnou vysočinou až k nám.
Půjdem krásnou vysočinou moje milá,
v jejích kopcích já domov svůj mám.
Proč se ve tvých krásných očích slzy třpytí,
proč jsi smutná, že svůj kraj opouštíš?
Tam kam půjdem přece stejné slunce svítí,
a mou krásnou zem uvidíš.
Na loukách, kde v mokré trávě rosa zvoní
v údolích, kde z pramenů můžeš pít,
v kráse kopců, z kterých divoký vřes voní,
tam lásko má chci s tebou žít.
Zazní zpěv a zazní radost vysočinou
na všech kopcích budou tančit a hrát,
půjdem krásnou vysočinou moje milá
chceš-li nevěstou mojí se stát.
Když spatřil mě úsvit po pobřeží jít
slanou vodou brouzdat a slaný vzduch pít,
já starého rybáře zaslechla hrát
tu píseň, v níž naposled sbohem chtěl dát.
Ještě naposled vemte mě s sebou
chci naposled na lodi stát.
Tak vemte mě na ní
chci naposled dlaní
teď pohladit moře, co měl jsem tak rád.
Tak oblečte mě tak jak dříve jsem byl
když býval jsem mladý a tak plný sil.
Mou rybářskou halenku přineste sem
chci na moře vyplout než zlomí se den.
Chci cítit ten vítr, co tak dobře znám
když navečer z moře se navrací k nám
a vidět chci slunce a pít jeho zář
ať naposled paprskům nastavím tvář.
A slyšet chci racků křik nad mořem znít
a oblohu modrou zas nad sebou mít,
když chladný pás pobřeží s mořem se slil
a modravý proužek jen z pevniny zbyl.
A svolejte rybáře, nechci být sám,
už čas můj se krátí a málo ho mám.
Teď naposled píseň bych slyšet si přál
co vítr nám na lodích do plachet vál.
(The Fields of Athenry)
irská lidová/Jan Lašťovička
Tam pod vězeňskou zdí jsem zaslech' dívčí nářek:
Milý, ty mě necháš samotnou.
Že jsi z panské sýpky krad'
když tvé děti měly hlad.
V dálce vězeňskou loď vidím zakotvenou.
Ptákům, těm křídla nevezmou
dál vznášejí se volní oblohou.
Kde jsou oni a kde jsme my
Naše láska a naše sny
Jenom zármutek teď zůstal nad krajinou.
Hlas za vězeňskou zdí jí tiše odpovídá:
Je pozdě, lásko, a nesmíš litovat.
Vždyť proti pánům jsem se zved'
chtěl jsem změnit tenhle svět.
Teď musíš naše děti vychovat.
Za hrází přístavní noc bledne do svítání
Temný obrys lodi splývá s pozadím.
Těžko se slova nachází
ať tě lásko Bůh provází
na cestě k dalekým břehům australským.
Vítej domů, lásko má, chlapec vítá dívku svou
Kolik dní a nocí čekal jsem tu sám.
Jak jsi v tváři pobledlá a jak chladné ruce máš
Už mi víckrát nesmíš nikam odejít.
Musím jít, můj nejdražší, odkud se nikdo nevrací
Dnes ráno čeká nás jen loučení.
Až kohout noc zaplaší, už tě víckrát nespatřím
Kéž ta dnešní noc nekončí svítáním.
Ach kohoutku můj milý, můj kohoutku rozmilý
já tě prosím, ještě úsvit nevolej.
Zůstaň dlouho, dlouho spát, nezačínej kokrhat
ať se úsvit na tvých křídlech nevzbudí.
Kohoutek však nechtěl spát, začal časně kokrhat
a svým hlasem zval svítání.
Ach má lásko nejdražší, už nás čeká loučení
brzy temná noc se v úsvit promění.
Kam chceš jít v tak pozdní čas,chlapec dívku přemlouvá
vždyť je temná noc a ty nemáš kde spát.
Kde máš jinde lůžko své, svoje šaty hedvábné
Kdo jiný než já tvůj spánek ohlídá.
Lůžko mé je chladná zem, temný hrob a rakev v něm
a v ní, lásko má, musím spát.
Místo šatů hedvábných černý rubáš oblékám
brouky jen a červy za družičky mám.