(Mirko Rokyta)
Malý fejeton z doby „Mé pravé lásky“
Vlastně docela jednoduše. Vezme se jedna pokud možno alespoň dvanáctičlenná skupina, jeden pokud možno alespoň šestnáctipísničkový repertoár, s tím vším se uhání do studia, kde se to neprodleně „nasype do pásu“, smíchá, a pak už se jenom lisuje a lisuje, případně kopíruje a kopíruje, to pokud jde o kazety.
Tolik tedy teorie. Praktická realizace pochopitelně začne lehce drhnout už v okamžiku, kdy ona pokud možno alespoň dvanáctičlenná skupina se skládá víceméně z lidí, kteří mají svá zaměstnání a své rodiny. Ještě lépe je, když téměř každý z oněch dvanácti lidí má ve zvyku mít svůj diář zaplněn až k prasknutí. Copak o to, nový repertoár, ten má šéf skupiny rozmyšlen už nějakou dobu, i české texty nových písní by tu byly. Teď jenom kdy to celé zaranžovat, „zaakordovat“ a nacvičit. I sejde se rada starších skupiny a rozhodne, že standardní jeden nácvičný večer v týdnu bude rozšířen o další večery v týdnu, a aby toho nebylo málo, vyjedeme si některý víkend pěkně za Prahu, aby nás nelákaly naše všudepřítomné povinnosti, a uděláme si zase jednou „asosoustředění“. Dobrá tedy, dvanáct lidí vytasí své přeplněné diáře a jme se hrát oblíbenou hru na nalezení společného volného okýnka, když žádné takové není. Hra končí naprostým vyčerpáním všech hráčů, na základě kterého je posléze dosaženo kýžené rovnováhy, a sice že se vybere víkend, který nevyhovuje téměř nikomu, což je koneckonců nejspravedlivější.
Přeskočme teď onu fázi nacvičovací, kdy jedna část skupiny vypráví zaujatě rohu místnosti, že jejich duše touží výš a výš, zatímco vrchní „ucho“ vokální sekce úpí „níž, proboha, to éčko níž!“, kdy o pár metrů dál se snaží altová zobcovka marně přešeptat vřískající irské dudy a hučící elektrické smyčce při nácviku „jemné irské instrumentálky“, a kdy se marně hledá notový záznam něčeho, co „jsem přece před chvílí dopsal, právě abys to mohl už cvičit, kde to jenom je, přece nejsem úplně blbej“, aby se pak tento našel pod prádelním hrncem plným špaget, který právě dolomcovala dobrá duše se slovy „tak už toho nechte a pojďte se najíst“. Když tedy toto všechno přeskočíme, můžeme se vydat do studia.
Čímž konečně došlo ke dni „D“. První frekvence ve studiu je zamluvena a vlastní natáčení může začít. Jako svatí na orloji přicházejí a zase odcházejí, v přesně domluvených časech, které se málokdy dodrží, jednotliví členové skupiny, aby využili okýnek v pracovním procesu, volných večerů či víkendů k nahrávání a nazpívávání svých partů pod přísným dohledem delegovaného „ucha“ skupiny a studiových mistrů zvuku. Pomalu, jako mozaika, a v rozpětí dnů a týdnů, vznikají jednotlivé skladby a okénka itineráře, který visí na zdi studia a připomíná tak trochu „Modrý život“ Jaroslava Foglara, se nezadržitelně zaplňují.
Mezitím ovšem už probíhají další činnosti. Pokud zbyly ještě nějaké volné večery či víkendy, případně noci, sem s nimi, neboť je potřeba zahájit „grafické práce“. A tak je možno spatřit dva obrýlené jak svými dohromady osmi čidly zraku zírají zblízka na obrazovku, snažíce se odstranit nečekaně se objevivší šmouhu na pozadí oranžového západu slunce. „Do háje,“ mumlá jeden, „co je zase tohle?“ „Nevím, včera jsme si toho asi nevšimli,“ přitakává druhý. Když je konečně po mnoha marných cvakáních myší obrazovka otřena kapesníkem a západ se opět projasní, doráží do místnosti služební pes, táhnoucí za sebou mrzutého nočního hlídače, a vyhání oba grafikomany do mrazivé noci. Nicméně i seznam „obal CD, booklet CD, obal kazety, a proboha ještě vlastně zpěvník!“ je pomalu ale jistě odškrtáván, a nám souzené množství všech nečitelných disket, nekompatibilních fontů a dokonavších tonerů tiskáren je konečně vyčerpáno, a finální výrobky jsou připraveny k slavnostnímu výtisku, ať už na předlohy či na tiskařské filmy, či jen tak nahrány na disketu… až na jednu drobnost, a sice, že k tomu je přece potřeba znát přesné časy všech skladeb.
Takže hurá opět do studia, jestlipak už se tam míchá. Míchá se tam zatím jenom zvukový dohlížeč, kterému je právě sípavým hlasem vysvětlováno, že dnes ten zpěv ve skladbě A teda určitě nemá smysl nahrávat. Což ostatně všichni kolem slyší. Volá se proto náhradník, jestli by zatím nemohl přijít nahrát svůj nástrojový part do skladby B. „Tam já hraju?“ zní ze sluchátka upřímně udiveně. „Ale jo, vzpomeň si, přece na soustředění…,“ dí studiový telefonista bezbarvě. „Já jsem odjížděl dřív,“ argumentuje sluchátko nelogicky. Když se konečně vyjasní, že ve skladbě B zapomnětlivec skutečně hraje, ale že nicméně z hlediska nahrávky teď neběží o skladbu B, ale o skladbu C, která se na soustředění nedělala, protože už je to „stará vesta“, a že notabene part telefonisty na druhé straně drátu už je tam dávno natočen, dojde k ulehčení na obou stranách Bellova přístroje a sípající osoba je puštěna ze studia domů. Mezitím se totiž naštěstí dostavil pán D, který sice neměl přijít, ale přišel, prostě jenom se podívat, jak nám to jde. Je tedy popadnut, vstrčen k osiřelému mikrofonu a ponechán napospas červenému světlu.
Tak plyne život ve studiu, až konečně nastane den, kdy je vše dotočeno a může se míchat. Kterýžto proces spočívá v tom, že z té hromady nahraných partů se na mixážním pultu vhodným nastavením všech těch hejblátek a paciček a knoflíčků sestaví muzika. Pak všichni ztichnou a následuje první, „trestný“ poslech nové skladby. „Je tam málo nástroje A,“ zamumlá v prvních taktech skladby hráč na nástroj A a odvážně posune příslušné hejblátko odpovídajícím směrem. „Neslyším nástroj B,“ křičí současně z druhé strany studia, kde poslouchá, aby měl odstup, hráč na nástroj B. „Nepatří tam sbor?“ ptá se současně nejistým hlasem sborista zvukového mistra . Když je konečně po mnoha posleších skladba smíchána a prohlášena za hotovou, z displeje je odečten její celkový čas, který je kamsi poznamenán, aby byl pokud možno ještě večer někam naťukán. No a tak dál. Co zbývá po míchačkách? Už jen samé maličkosti. Nechat si ve studiu vyrobit „master“, uchopit ho opatrně chvějící se rukou (to je on – master – jediná to existující kopie našeho nového alba, kdyby se ten ztratil, raděj nemyslet…). Dodělat obaly. Donést do tiskárny zpěvník. Zajistit výrobu cédéček a kazet. Určit datum koncertu. Navštívit potenciální kmotru alba, jestli má čas. Pak změnit datum koncertu. Zamluvit sál. Zajistit distribuci vstupenek. Udělat pozvánky. Postarat se o propagaci. Domluvit a zorganizovat setkání s novináři. Určit a pozvat hosty na koncert. Sestavit a nacvičit program koncertu. A konečně: nezapomenout napsat Zpravodaj Asonance, který bude jen o křtu. A … a dát mu správné číslo.
A víc zas někdy příště.
Váš Mirko