(Milan Tesař, převzato z hudba.proglas.cz, srpen 2011)
Skupina Asonance vydala osmé řadové album Království Keltů. Zařadila na ně opět skotské a irské lidové balady s českými texty Jana Lašťovičky, instrumentální skladby, jednu duchovní píseň a také nové verze čtyř svých starších písní. Přečtěte si naši recenzi.
Skupina Asonance na svém osmém řadovém albu Království Keltů pokračuje v trendu, který nastínila už na minulém CD Jestřáb (2006). Někdejší folková čistota, jen jemně podbarvená klávesovými plochami, je dávno tatam. Hned úvodní Tančila Anežka začíná instrumentálním popovým motivem jako převzatým od slavné irské kapely Clannad, píseň Van Diemenova zem ženou kupředu nekompromisní bicí Aleše Zimolky a kapelník Jan Lašťovička s elektrickou kytarou v ruce vede plnohodnotný dialog se zpívajícím kolegou Romanem Slabochem. Že se vyvíjí a že dnes zní výrazně jinak než před deseti lety, mimochodem skupina podtrhává i tím, že na album zařadila nové verze svých čtyř starších hitů (Dva havrani, Alison Gross, Ďáblovy námluvy, Čarodějnice z Amesbury). Dříve folková Asonance je dnes regulérní folkrockovou (a místy až folkpopovou) kapelou.
To samozřejmě neznamená, že by se nedržela osvědčených schémat. I na novém albu převažují skotské a irské balady s českými texty Jana Lašťovičky (velká škoda, že v bookletu nenajdeme podrobnosti o původu jednotlivých skladeb). I tentokrát Asonance zařadila jednu duchovní píseň ve sborovém podání (Žalm 154), i tentokrát si můžeme vychutnat suverénní zpěv Hanky Horké (Tančila Anežka, Království Keltů, Lord Gordon), i tentokrát se dostane také na instrumentální skladby včetně Lašťovičkovy autorské Miss Claire se sólem na irské loketní dudy.
Oproti starším albům Asonance možná mírně ubylo výpravných baladických témat zasazených do ostrovního prostředí (výjimkou je Lord Godron, MacPherson, případně Loupežník), naopak více vynikají lyrická témata nebo příběhy všednějšího rázu (Asi tě mám ráda, Tančila Anežka). Důraz je opět kladen na touhu Skotů či Irů po rodné zemi (v hymnickém Království Keltů či ve Van Diemenově zemi, která reflektuje vyhnanství Skotů na Tasmánii). Nejzajímavější písní alba je však Kilkelly, sled dopisů, jež adresuje stárnoucí otec, respektive bratr, Petrovi, který odešel z Irska hledat štěstí za oceán. Píseň zpívá Petr Bohuslav jakoby nezúčastněným stylem, jako kdyby opravdu předčítal něčí (ne svoje) dopisy. Jeho civilní projev, podbarvený klavírem Mirka Rokyty a střídmými doprovodnými vokály (a whistle) Kláry Lašťovičkové, kontrastuje s obsahem listů, v nichž se střídají stesk i naděje, všednodenní problémy i smrt blízkých. Jan Lašťovička se při co nejvěrnějším překladu původního irského textu nevyhnul drobným kostrbatostem, avšak to v tomto případě pouze posiluje autentičnost písně.
Vedle střídmě aranžovaného Kilkelly považuji za nejzajímavější skladby alba úvodní Tančila Anežka (s už zmíněným popovým úvodem, který tvoří opačný pól současné podoby Asonance), Van Diemenovu zem nebo Království Keltů. Celkově je Království Keltů silná deska, přestože na ní drobné nedostatky najdeme (už zmíněné nedokonalosti v textech nebo fakt, že ne každý ze zpívajících členů Asonance je tak přesvědčivý jako Hanka Horká). Přitom minimálně jedna drobnost si opravu zasloužila: V Kilkelly mě ve sloce o úmrtí matky opravdu tahá za uši nekorektní výslovnost zájmena „Pohřbili jsme JÍ“ namísto správného „ji“.