(Mirko Rokyta, říjen 2011, jako promo-text pro koncert v Lucerně)
Přijde mi to relativně nedávno, kdy Honza Lašťovička, náš šéf, psal někam článeček „Asonance – dvacetiletá kráska“, na základě kterého jsme s překvapením konstatovali, že jsme se vnořili do vod tehdy pro nás ještě ne úplně zažitých – do vod pamětnických. A vida, dalších 15 let už naskočilo na asonančním účtu, vody pamětnické získaly dalších pár metrů hloubky, a 20. listopadu 2011 oslaví skupina slavnostním koncertem ve velkém sále pražské Lucerny své pětatřicetiny.
A já se dnes chci ponořit na chvilku do těch vod, co protekly mezi asonančními strunami, a vzpomenout si, pokud paměť a staré zápisky dovolí, co a jak se za tu dobu stalo. Věta „na podzim roku 1976 vzniklo na pražském gymnáziu Jana Nerudy jádro skupiny ve složení Jan a Pavel Lašťovičkovi, Milan Štěrba a František Korecký“ se stala už téměř mantrou, myslím, že jsem ji už v různých článcích o Asonanci četl aspoň desetkrát, ne-li víckrát. Co je však možná zajímavější než strohé datum z diáře, který už třicátý pátý rok leží zaprášen v šuplíku, je informace o tom, co to tenkrát Asonance vlastně hrála. No, tak asi jako všichni gymnazisti v té době, takovou tu směs folku a country, kytarové doprovody opírající se o na papírku načmáraná „kila“, a kontrabas, co se snažil tvrdit něco o muzice. Až o něco později se skupina pootočila trochu víc na severozápad, a hlavní roli v tom sehrály zejména písničky Joan Baez, jejich tklivost a krása, která poprvé přivála chuť amerických a britských balad, a jejich zdrojů a součástek – lidové tvorby britských ostrovů.
Ale zkusme se ještě na chvíli vrátit ke strohé faktografii: Pavel Lašťovička (kontrabas) vydržel ve skupině asi 10 let, František (kytara, zpěv) s přestávkami až do roku 1993, a Milan Štěrba do roku 2002, kdy jej dlouhodobý pracovní pobyt v zahraničí skupině vzdálil. A tak jediným členem „superzakládající sestavy“, který u skupiny vydržel celých těch 35 let, je její vedoucí a duše, Jan Lašťovička (původně kytara a zpěv, později i téměř vše ostatní, počítaje v to až na jednu či dvě výjimky i všechny české texty k písním skupiny). Píše schválně „superzakládající“, protože do zakládající sestavy by se měla počítat i Denisa Vondráčková, která přišla do skupiny takřka v zápětí po jejím vzniku, snad někdy počátkem roku 1977, a rovněž vydržela až dodnes.
Mezi tím „tehdy“ a dodnes“ ovšem provála skupinou pěkná řádka dalších zajímavých lidiček. V roce 1977 přišla do skupiny Eva Fibingerová-Schneiderová (zpěv), která zůstala do roku 1980. V roce 1978 Honza přivedl do skupiny Blanku Štejfovou, a posílil tak nejen vokální sekci, ale i sekci rodinnou, neboť Blanka se časem stala Lašťovičkovou, což jí vydrželo dodnes. (Ostatně, zárodky členství jedné ze současných zpěvaček a hráček skupiny – jejich dcery Kláry – je možno s trochou konvence datovat také někam do těchto dob…) V roce 1980 do skupiny přišel Petr Vacek (zpěv), který se ujal basových partů. Jeho první období ve skupině ovšem ukončila emigrace do USA v roce 1984, což si vyžádalo nutnost najít za něj vhodnou náhradu. Tou se stal v roce 1985 Roman Slaboch, který je od té doby ve skupině nepřetržitě až dodnes. Petr Vacek se po roce 1990 z emigrace vrátil a u skupiny znovu působil v letech 1993-1999.
Ve skupině v první půlce 80. let krátce pobyly zpěvačky Renata Bělorová, Yveta Kasalická, Veronika Glyknerová, Alena Charvátová a Vendula Hugová, načas ve skupině působil i Jan Hugo (flétna). Především však v roce 1985 přišla do skupiny absolventka pražské konzervatoře Hanka Horká (zpěv) a stala se hlavním trumfem vokální sekce. Demokazety z let 1986 a 1989 ukazují, že repertoár skupiny byl již ve druhé polovině 80. let vyhraněný, skotské a irské písně a balady s českými texty Honzy Lašťovičky se postupně staly výhradním písňovým repertoárem skupiny, a některé skladby z té doby, jako například Dva havrani či Námořník, jsou tu a tam k slyšení dodnes.
Ani instrumentální část skupiny nezahálela ve svém vývoji, neboť nejenom písněmi živ je Skot a Ir (jak se čím dál častěji ukazovalo z různých demonahrávek a prvních cenných alb, dovážených v 80. letech z ciziny, kteréžto dovozy byly často opředeny historkami různého stupně dobrodružnosti). Bylo však čím dále jasněji: jsou potřeba housle, flétny a píšťaly. Na takové vymyšlenosti jako bodhrán, buzuki či dokonce loketní dudy nebylo před rokem 1990 samozřejmě ani pomyšlení. Nebo případně pouze to. V roce 1982 přišli a dodnes zůstali Jan Ráb a jeho housle, mezi roky 1985 a 1990 pobyl ve skupině dokonce i druhý houslista Jiří Nohel; zvuk zdvojených houslí či houslových dvojhlasů je pro toto období na všech demonahrávkách charakteristický. Instrumentální sekce se postupně propracovala ke zvuku, jak jej známe z prvních asonančních alb; v roce 1985 přišla Marta Fiklíková (později Nollová) a její flétny; kontrabas Pavla Lašťovičky byl v roce 1986 nahrazen nejprve kontrabasem a poté baskytarou Luboše Picka, a od konce roku 1989 umožnily klávesy, které jsem měl a mám tu čest obsluhovat, simulovat různé ty trubky, cembala, akordeon, harfu, smyčce či piano.
Začátkem 90. let začalo vydávací období Asonance. Nejprve byla v domácím studiu Jirky Dospěla, tehdejšího dvorního zvukaře skupiny, nahrána demokazeta „Asonance 1990“, která se stala generálkou na první „vážný“ projekt „Dva havrani“. Malá osobní vzpomínka snad dokreslí toto období. Jednoho dne mě oslovil můj někdejší spolužák z Matfyzu a tehdejší spoluhráč ve skupině Humbuk, Luboš Pick, že jakýsi Honza Lašťovička shání někoho, kdo by na demosnímek uměl nahrát nějaké trubky či famfáry. A protože jsem si právě v té době pořídil pro účely Humbuku vytoužené klapky značky Yamaha (v Asonanci tento staroušek z nostalgických důvodů setrvává dodnes), které tuto věc uměly, souhlasil jsem, že se kamsi dostavím (do bytu Jirky Dospěla) a něco (přesně jsem ani nevěděl, co) tam nahraju. Nahrávka se pořídila a já jsem zase odešel. Uplynul nějaký čas a já se dozvěděl, že je po mně sháňka, abych totéž, co do pásu, zahrál i „do lidí“ na jednom z tehdy ojedinělých vystoupení skupiny. A pak ještě jednou při jiném vystoupení a mezitím na zkoušce, aby si na mě a mé divné zvuky všichni ve skupině zvykli. Vlastně dodnes nevím, v kterém okamžiku roku 1990 jsem přestal se skupinou hostovat a stal se jejím řádným členem. Možná to bylo ve chvíli, kdy už mě Honza přestal zvát na koncerty, a začal předpokládat automaticky, že se na ně (a nejen na ně, ale i na zkoušky) budu pravidelně dostavovat.
Přišla léta devadesátá. Skupině táhlo na patnáct a kromě pár starých známých o ní nikdo moc netušil. Vzpomínám docela s nostalgií na koncert v „Domečku“ v Počernicích, někdy v roce 1991, kdy jsme hráli pro nadšených asi 20 lidí, kteří si chtěli koupit něco od nás a nic ještě tehdy nebylo, protože demověci se nám moc z ruky dávat nechtělo. A tak jsme se na jaře 1992 poprvé ponořili do studia Bevox Petra Benesche a Míry Formánka (známých to zvukařů z dávných dob staré Petynky), a za necelý měsíc nahráli první studiové album „Dva havrani“, vydané v roce 1992, a to pouze na kazetě. A tím se to nějak celé rozhýbalo. Nahrávka začala kolovat a stále častěji se nám stávalo, že jsme od někoho do té doby neznámého slyšeli o Dvou havranech a nějaké „Asanaci“ a její kazetě. Skupinu zkontaktoval a začal u ní asi po dobu tří let působit jako manažer Jirka Matějček. Začali jsme víc koncertovat, z původních dvou až tří koncertů ročně, asonančního standardu z let osmdesátých, se postupně stalo koncertů pět, deset a patnáct, a sály pro padesát lidí nahradily sály větší. A začaly i cesty ven. Spolupráce se Skotem Rorym Allardicem nás dvakrát zavála do polské Poznaně, kde Rory pořádal hudební festivaly. Zajímavé podněty přinesla i studijní cesta do Irska v létě 1994.
Druhý projekt skupiny nesl název „Duše mé lásky“. Album bylo natočeno opět ve studiu Bevox v březnu-červnu 1994 pod zvukovým dozorem Jirky Matějčka a vyšlo opět pouze na kazetě. Jeho kmotrou se stala na koncertě 16.11.1994 ve Stodůlkách Zuzana Hanzlová ze skupiny C&K Vocal. Nástrojový park skupiny posílilo v té době originální irské buzuki a svislý buben z kozlí kůže bodhrán. Obě první alba skupiny vyšla pak na společném CD „Asonance 1&2“, které bylo představeno v Městské knihovně 20.4.1995 a já si dodnes vzpomínám, že jsme tehdy měli velkou trému. Byl to první koncert před vyprodaným sálem pro nemalé stovky lidí a něco ve vzduchu dávalo tušit, že prožíváme jakési zlomové období.
V tomto roce rovněž začala spolupráce s Tomášem Křivánkem a jeho „Bratrstvem Keltů“, skupina se zúčastnila premiérového ročníku slavnosti Beltine - 30.4.1995 ve Žďáru nad Sázavou a od té doby nevynechala jediný její ročník. V létě onoho rušného roku 1995 vyjeli do Irska Honzové Lašťovička a Ráb a moje maličkost, abychom se aktivně zúčastnili letní školy hry na různé irské hudební nástroje, a následného festivalu. A především, do kapely přišly irské loketní dudy, které během relativně krátké doby obdivuhodně ovládl, částečně jistě i díky oné letní škole, Honza Lašťovička. Ve druhém pololetí roku byl založen „Klub přátel Asonance“, který se vyvinul z původní databáze adres těch, kteří si přáli být informováni o vystoupeních skupiny. Pro členy klubu začalo vydávání „Zpravodaje“. A v závěru tohoto důležitého roku přišlo opět na řadu studio Bevox, a další, třetí již album, tentokrát poprvé produkované vlastními silami.
17. března 1996 jsme koncertem ve vyprodaném divadle „U Hasičů“ představili album „Čarodějnice z Amesbury“ (CD i MC), se stejnojmennou „nejpopulárnější asonanční písní všech dob“, které slavnostně pokřtila velvyslankyně Irska paní Marie Cross. Distribuce alba se důstojně ujalo Bratrstvo Keltů a Tomáš Křivánek; v jejich péči se album rázem dostalo na první místo z hlediska počtu prodaných kusů v prodejně Folk&Country v Seifertově 13 v Praze a vydrželo tam tři měsíce, aby se v první desítce udrželo ještě celý další rok. V květnu 1996 vyprodala skupina divadlo ABC při oslavách 20 let svého trvání a se skupinou začal hrát na irské buzuki Bohouš Sýkora.
Jakoby ty dvacetiny, u renomovaných a protřelých skupin typu „Spirituál kvintet“ znamenající spíše potvrzení dlouhodobé divácké přízně a završení jakési plodné etapy, zastihly Asonanci v době, kdy teprve pořádně nabírala dech.
Co říci k poslednímu patnáctiletí? Vydávali jsme alba a hráli jsme a měli jsme z toho všeho radost. Alb přibylo řádně: Má pravá láska (1997), Asonance Live (1998), Alison Gross (2000), Vzdálené ostrovy (2003), Jestřáb (2006), a Království Keltů (2010) a i těch vystoupení bylo nemálo, hráli jsme na naše poměry (na poměry lidí, majících svá stálá a náročná zaměstnání) o sto šest, tedy spíše o asi o třistatřicet, protože asi tolik vystoupení absolvovala Asonance za oněch posledních asi patnáct let na více než padesáti místech celé republiky. V oněch letech ke skupině přibyli i zpěvák Petr Bohuslav, hráč na bicí Aleš Zimolka, a také představitelky nastupujícíc generace: už zmíněná flétnistka a zpěvačka Klára Lašťovičková, flétnistka Anička Rábová (která pobyla ve skupině v letech 2006-2011) a nově i flétnistka Anežka Kufová. A dál už skoro není v tomto historickém článku potřeba nic povídat, ostatně, spoustu si toho také můžete přečíst na naší stránce.
Ať tedy mluví současnost sama za sebe, z koncertů a z nahrávek, z osobních setkání a z pěkných společně strávených chvil. A na ty lucernové se spolu s vámi všemi velmi těšíme.